Ako ďalej ?         (3.časť)

Jako další potenciálně traumatogenní situací je pak sdělování informací. Přístup, kdy se pacientovi nebo jeho rodině necitlivě sděluje „holá pravda“, někdy na chodbě nemocnice nebo mezi dveřmi vyšetřovny, je hrubě necitlivý a může zúčastněné traumatizovat. Často k tomu dochází také proto, že se lékař prostě chce vyhnout silně emočně nabité situaci. Podle Héberta může mít špatně zvládnuté informování pro pacienta devastující následky, a to i v případech, kdy jsou podány informace pravdivé. Zejména tehdy, pokud informování „probíhá příliš ve spěchu, ve špatném načasování a nevhodném prostoru, bez ohledu na pacientův stav a jeho skutečné potřeby a obavy.“ Pokračovať v čítaní →

Ako ďalej ?         (2.časť)

Nezpracovaná psychická krize může být zdrojem budoucího rozvoje posttraumatické stresové poruchy. Psychotrauma však může být způsobeno také samotným způsobem léčby pacienta. Iatrogenní traumatizace pacienta během jeho léčby je velkým etickým problémem, který však dosud zůstává jaksi v pozadí etických úvah, i když podle Honzáka (1997) Mezinárodní společnost pro prevenci iatrogenních komplikací dnes prosazuje širší pojetí pojmu poškozování pacientů. Do něho zahrnuje například důsledky komplikací v celém zdravotnickém systému na pacienta, ale také špatnou komunikaci s pacientem. Tento problém je však nesnadné uchopit z několika důvodů. Jednou z hlavních příčin je samotná definice psychotraumatu. Psychotrauma má velmi mnoho projevů a často překračuje diagnostický rámec posttraumatické stresové poruchy. Podle Y.Lucké a L.Kobrleho k traumatu dochází v případě existence takového vnějšího stimulu, který evokuje extrémní horor a šok, zahrnuje bezprostřední prožití ohrožení života nebo tělesné a/nebo psychické integrity, přináší pocity bezmoci, nemožnosti uniknout, nesrozumitelnosti. Reakce organismu je důležitější než stimul, který ji způsobuje, tedy podobně jako u psychické krize záleží na naší interpretaci, pokud vnímáme stimul oproti ostatním jako traumatogenní. Faktory, které dále ovlivňují trauma, jsou délka, intenzita a frekvence traumatické události (některá traumata tudíž nevznikají po doslova hororových zážitcích, ale po opakujících se zážitcích s o něco slabší intenzitou), dále jednotlivec, tj. jeho osobnost a životní kontext, traumatické zkušenosti z minulosti, naučené dovednosti zvládání traumatogenních situací, dostupné vnitřní a vnější zdroje a sebedůvěra. Pokračovať v čítaní →