Ako ďalej ?        (10.časť)

   Moderné technológie v súčasnej medicíne nemusia, ani by nemali byť, prekážkou pokroku a úspešnej liečby. Platilo by to však v prípade, keby sa vonkajšie (aj vnútorné) podmienky, do ktorých sú technológie vsadené, nemenili takým závratným tempom, že ani samotné technológie nám nie sú v takom prípade nič platné. O čom hovorím? Vonkajšie podmienky, ktoré vplývajú na zdravie ľudí, sa v posledných tridsiatich až päťdesiatich rokoch zmenili príliš rýchlo, a bohužiaľ sa  zmenili nepriaznivým smerom. Patrí sem najmä všadeprítomné používanie chémie, či už pri samotnej produkcii potravín (používanie umelých hnojív, pesticídov a herbicídov, geneticky modifikované plodiny), alebo následne pri spracovaní potravín a pri príprave a uskladnení potravín (konzervačné látky, farbivá, dochucovadlá, látky „zlepšujúce“ najrôznejšie vlastnosti potravinových výrobkov). Chémia je prítomná v potravinách, v liekoch, v kozmetike, v drogérii, o priemyselných technológiách ani nehovoriac (výroba plastov, stavebných materiálov a pod.). Je to veľmi široká problematika a budeme sa jej venovať podrobnejšie inde. Ľudský organizmus je síce prispôsobivý a dokáže nepredstaviteľné veci, ale potrebuje na to primeraný čas, čo môže z evolučného hľadiska znamenať tisícky rokov. V každom prípade, jeho prispôsobivosť má svoje hranice.

Lidská těla se nesmírně liší co do schopnosti vzdorovat chladu. Indiáni kmene Jagha z Ohňové země nenosí ani v zimě šaty a jejich ženy jsou známé tím, že klidně kojí v otevřených člunech i za sněhové vánice. Australští domorodci či kalaharští křováci dokážou spát nazí na zemi i za mrazivých pouštních nocí. U těchto pouštních obyvatel se vyvinula stejná taktika jako u velbloudů, ačkoli užívaná opačným způsobem: jejich tělesná teplota se dokáže o několik stupňů přiblížit teplotě okolního prostředí. Takováto teplota se mnohem snáz udržuje, protože rozdíl mezi ní a teplotou okolí se tím zmenší. Velbloudi šetří energii ve dne tak, že se nepotí a dovolují své tělesné teplotě, aby stoupala. Nadbytečné teplo si ve svém těle udrží až do noci, kdy je pouštní větry zase ochladí. Lidským obyvatelům pouště, kteří si nedokážou uchovat v těle teplo jako velbloudi, hrozí tentýž noční chlad podchlazením. Energii proto uchovávají tak, že se netřesou zimou, nýbrž sníží intenzitu metabolismu a dovolí své tělesné teplotě, aby klesla až na 35 °C. Jde téměř o minihibernaci. Tito lidé se ráno probudí bez jakýchkoli negativních následků, pustí se do práce a ta je zahřeje.

Pokud jde o míru adaptace, nemohou se však lidé zvířatům rovnat. Naše svaly se například přestávají stahovat při tělesné teplotě minus 20 °C, zatímco svaly polární lišky pokračují v práci až do teploty téměř minus 30 °C. Sobi karibu mají tuk, jehož složení se mění s polohou v těle. Uvnitř vlastního těla jsou tuky nasycené, jako je například máslo, které tekuté zůstává pouze při vysokých teplotách. Tuk v těch částech těla, které jsou více vystaveny okolnímu prostředí, se postupně stále více blíží tukům nenasyceným – jako je například olivový olej, který nezamrzne ani při nízkých teplotách. Žádný živočich však nepřetrumfne skokana druhu Rana sylvatica. Když teplota klesne pod nulu, tato žába zmrzne. Když pak teplota zase stoupne, žába roztaje a žije si dál svým životem. ⁹⁾

Iný príklad adaptácie na prírodné podmienky:

Etnická skupina Moken je lidem kočovníků, kteří žijí na hloučku tropických ostrovů na barmském souostroví u západního pobřeží Thajska. Členové tohoto kočovného kmene se učí plavat dříve, než se začnou učit chodit, a více než polovinu svých životů prožijí na lodích na širém moři, kde se často narodí i zemřou. Živí se lovem mlžů a mořských okurek. Jejich děti se potápějí na dno, mnohdy i deset metrů pod vodní hladinu, kde si trhají svou potravu, a činily tak po celá staletí. Naučily se zpomalit tep svého srdce, a tak vydrží pod vodou dvakrát déle než většina normálních plavců. Provádějí svůj lov bez jakéhokoliv vybavení. Jeden kmen, Sulu, se potápí pro perly do pětadvacetimetrové hloubky.

   Co je z našeho hlediska na těchto dětech nejzajímavější, je jejich schopnost jasně vidět v těchto hloubkách bez potápěčských brýlí. Většina lidských bytostí nedokáže jasně vidět pod vodou, protože když sluneční světlo proniká vodou, láme se, a tak na sítnici nedopadá tam, kam by mělo.

   Anna Gislén, švédská badatelka, studovala schopnost Mokenů číst plakáty pod vodou a zjistila, že jsou v tom více než dvakrát úspěšnější než evropské děti. Mokenové se totiž naučili ovládat tvar svých čoček a, co je podstatnější, kontrolovat velikost svých zřítelnic – zúžit je o 22%. Jde o pozoruhodný objev, protože lidské zřítelnice mají sklony se pod vodou reflexivně roztáhnout a její ovládání se vždy považovalo za fixní, vrozený reflex, kontrolovaný pouze mozkem a nervovým systémem.

   Tato schopnost Mokenů vidět pod vodou není výsledkem žádného jedinečného genetického nadání. Anně Gislén se později podařilo naučit švédské děti zúžit své zorničky, aby viděly pod vodou – další příklad okamžiku, v němž mozek a nervový systém vykazují neočekávané efekty učení, které proměnilo něco, co se do té doby vždy považovalo za pevně zapojený, nezměnitelný obvod. ⁸⁾

 Súčasný problém je teda v tom, že ľudský organizmus sa nedokáže prispôsobovať takým rýchlym tempom, akým nastávajú zmeny v jeho životných podmienkach. Ibaže by sme sa spoliehali na to, že postupne sa ľudia evolúciou prispôsobia škodlivému životnému prostrediu, ktoré produkujú sami, a zmenia tak na nepoznanie samých seba, ako aj svoje okolie. „Schopní“ sa prispôsobia, ostatní zahynú. Realita však môže byť úplne iná: evolučne sa človek dokázal prispôsobiť iba takým podmienkam, ktoré sú v prírode prirodzené. Či je to chlad, horúčavy, vysoká nadmorská výška alebo vlhkosť, alebo miestne zdroje obživy. Spolu s používaním chémie však človek ničí nie len seba, ale aj prírodu, z ktorej vzišiel. Vyzerá to skôr tak, že ľudský druh pracuje na svojom postupnom zdegenerovaní, čo sa týka fyzického (a psychického) zdravia, a na svojom samovyhubení.

⁸⁾ Norman Doidge – Váš mozek se dokáže změnit

⁹⁾ Kenneth Kamler – Doktor v extrémních podmínkách, BRÁNA 2005