Ako ďalej ? (13.časť)

Ako ďalej ?        (13.časť)

  

   Přesně tady to začíná být zvláštní.

   V polovině 60.let začal neurochirurg Robert White experimentovat s „izolovanými mozkovými preparáty“: živý mozek odebraný jednomu zvířeti se připojil na oběhový systém jiného zvířete a udržel se tak naživu. Na rozdíl od Děmichovových a Guthrieových celých hlav, tyhle mozky, kterým scházely obličeje a smyslové orgány, žily život ohraničený vzpomínkami a myšlenkami. Vzhledem k tomu, že mozky těchto psů a opic byly implantovány do krků a břich jiných zvířat, nejspíš to bylo požehnání. I když je vnitřek břicha někoho jiného docela zajímavý, tak trochu jako hledání kuriozit nebo sledování chirurgického kanálu v televizi, není to rozhodně místo, kde byste se chtěli usadit a prožít zbytek svých let.

   White přišel na to, že zchlazením mozku během operace se zpomalí procesy, kvůli kterým dochází k buněčným poškozením. Touto technikou, dodnes používanou při odběru orgánů a při transplantacích, je možné zachovat většinu normálních funkcí orgánů. Což znamená, že osobnost – psýché, duch, duše – těch opic existovala dál uvnitř jiného zvířete přinejmenším po dobu dnů bez jejich těl či jakýchkoli smyslů. Jaké to muselo být? Jaký mohl být asi účel, ospravedlnění? Myslel White na to, že jednoho dne takhle oddělí lidský mozek? Co je to za člověka, kterého napadne něco takového, a navíc to provede?

   Abych to zjistila, rozhodla jsem se vydat k Whiteovi na návštěvu do Clevelandu, kde je na penzi…

…Co se asi dělo uvnitř mozku té opice? Ptám se ho, jaké si představoval, že to je, když se opice náhle ocitla zredukovaná na své myšlenky. Pochopitelně nejsem první novinářka, která tuto otázku položila. Legendární Oriana Fallaciová ji položila Whiteovu neurofyziologovi Leovi Massopustovi v rozhovoru pro časopis Look v listopadovém čísle z roku 1967.

   „Předpokládám, že bez smyslů může přemýšlet mnohem rychleji,“ odpověděl doktor Massopust chytře. „O čem, to netuším. Nejspíše jde hlavně o vzpomínky, studnici informací z doby, kdy měla tělo; dál se vyvíjet nemůže, protože už nemá výživu zkušeností. Přesto i tohle je pro mozek nová zkušenost.“

   White odmítá cokoli lakovat na růžovo. Zmiňuje studie provedené v 70.letech v izolační komoře, kdy pokusné osoby neměly žádné vjemy, nic neslyšely, neviděly, necítily ani nechutnaly. Tito lidé se bez Whiteovy pomoci ocitli nejblíže tomu, co je mozek v krabici. „Lidé v těchto podmínkách doslova zešílí,“ říká White, „a vůbec to netrvá dlouho.“ Ačkoli i šílenství je pro většinu lidí nový zážitek, nikdo neměl zájem dobrovolně se stát Whiteovým izolovaným mozkem. A White pochopitelně nemohl nikoho nutit, aby to udělal. „Navíc,“ říká White, „pochyboval bych o vědecké použitelnosti. Co by pokus ospravedlnilo?“

   Tak co ospravedlnilo, že byly opice podrobeny té proceduře? Ukazuje se, že pokusy oddělit mozek byly jen krokem na cestě k udržení hlav naživu na nových tělech. Když se na scéně objevil White, byla dostupná imunosupresiva a ubylo mnoho potíží s odmítáním tkáně. Pokud by White a jeho tým vyřešili potíže s mozky a dokázali, že mohou být udrženy činné, pak by pokročili k celým hlavám. Nejdřív k hlavám opic a pak, jak doufali, k lidským.

   White nepřemýšlí o té operaci jako o transplantaci hlavy, ale jako o transplantaci celého těla. Myslete na to takhle: místo přijetí jednoho nebo dvou darovaných orgánů umírající příjemce dostane celé tělo klinicky mrtvého člověka s tlukoucím srdcem. Na rozdíl od Guthrieho a Děmichovových vícehlavých monster by White odstranil hlavu z těla dárce a novou by dal na její místo. Logický příjemce tohoto nového těla, jak si to White představuje, by byl kvadruplegik. White řekl, že hlavně kvůli tomu, že délka života kvadruplegiků je obvykle zkrácená, jejich orgány vypovídají službu rychleji než normální. Tím, že by se daly – jejich hlavy – na nová těla, poskytli byste jim dekádu nebo dvě života bez toho, že byste podstatně změnili kvalitu jejich života. Nejtěžší kvadruplegici jsou paralyzováni od krku dolů a potřebují umělé dýchání, ale všechno od krku nahoru jim funguje dobře. Proto transplantace hlavy. Protože žádný neurochirurg zatím neumí spojit přerušené míšní nervy, osoba by byla stále kvadruplegikem – ale už ne odsouzená k smrti. „Hlava by mohla slyšet, chutnat, vidět,“ říká White. „Mohla by číst, poslouchat hudbu. A krk by mohl být vybaven přístrojem na mluvení, podobně jako krk pana Reevea, představitele Supermana.“ 6)

6) Mary Roachová – Jak si žijí nebožtíci (Využití lidských ostatků ve vědeckém výzkumu), Dokořán 2009

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená.