Ako ďalej ? (14.časť)
V roce 1971 dosáhl White nemyslitelného. Uřízl hlavu jedné opici a připojil ji na základ krku druhé dekapitované opice. Operace trvala osm hodin a vyžadovala početné asistenty. Ze všeho nejdřív bylo třeba udělat opicím tracheotomii a připojit je na respirátory, protože jejich průdušnice budou přeříznuty. Nato White odřízl krky obou opic až k páteři a hlavním cévám – k dvěma krčním tepnám vedoucím krev do mozku a k dvěma krčním žílám odnášejících ji zpátky k srdci. Pak do plochy srovnal kost na vrcholu dárcova krku a zakryl ji kovovou destičkou. Totéž provedl na spodní části hlavy. Když byly cévy spojeny, obě destičky přišrouboval k sobě. Poté s použitím dlouhé pružné hadičky přivedl oběh dárcova těla k zásobování jeho nové hlavy a sešil cévy. Nakonec hlavu odřízl od přívodu krve jejího starého těla.
Toto je pochopitelně značně zjednodušený popis. Operaci jsem vylíčila, jako kdyby se celá mohla provést kapesním nožíkem a šitíčkem. Pokud chcete podrobnější popis, odkázala bych vás na červencové číslo časopisu Surgery z roku 1971, které obsahuje Whiteův zápis celého postupu doplněný ilustračními perokresbami. Můj oblíbený obrázek znázorňuje tělo s hlavou v bezvědomí hrůzostrašně umístěnou nad rameny, takže je patrné, kde až donedávna hlava spočívala, a veselá šipka se klene přes obrázek k místu nad druhým opičím tělem, kde je hlava první opice nyní umístěna. Obrázek propůjčuje úhlednou, věcnou neutralitu něčemu, co určitě byla chaotická a výjimečně strašlivá operace, asi tak jako instruktážní obrázky leteckých nouzových východů dodávají interiéru havarujícího letadla všední, uspořádaný vzhled. White operaci natočil, ale navzdory mému neúnavnému škemrání a mámení mi záběry nechtěl ukázat. Řekl, že je to příliš krvavé.
To není to, co by mě dostalo. Byl by mě dostal výraz na tváři opice, až by anestézie odezněla a ona by si uvědomila, co se právě stalo. White popisuje tento okamžik ve výše zmíněné zprávě „Transplantační cefalická výměna u opice“: „Každá hlava si uvědomovala vnější prostředí…Oči sledovaly pohyb osob a předmětů v jejich zorném poli a hlavy zůstávaly ve svém postoji v podstatě útočné, jako bylo zřejmé z jejich kousání při podráždění úst.“ Když jim White vložil do úst jídlo, žvýkaly ho a pokusily se ho polknout – trošku podlý trik, když se vezme v úvahu, že jejich jícen nebyl znovu spojený, takže se z něj stala slepá ulička. Opice žily od šesti hodin do tří dnů a většina z nich zemřela následkem odmítnutí tkání nebo na vykrvácení. (Aby se netvořily sraženiny v napojených arteriích, dostávala zvířata látky zabraňující srážení krve, což způsobilo další potíže).
Zeptala jsem se Whitea, zda se nějací lidé odhodlali dobrovolně poskytnout své hlavy. Zmínil staršího bohatého kvadruplegika z Clevelandu, který jasně vyjádřil, že pokud by byla transplantační chirurgie těla zdokonalená, až se jeho čas naplní, je odhodlaný to vyzkoušet. „Zdokonalená“ je klíčové slovo. Potíž s lidskými subjekty spočívá v tom, že nikdo nechce jít první. Nikdo nechce být pokusnou hlavou.
Kdyby s tím někdo souhlasil, šel by White do toho?
„Pochopitelně. Nevidím žádný důvod, proč by to nemohlo být úspěšné u člověka.“ White se nedomnívá, že by byly Spojené státy místem první transplantace lidské hlavy, hlavně kvůli přebujelé byrokracii a ústavnímu odporu, kterému čelí vynálezci nových radikálních procedur. „Zabýváte se operací, která je zcela revoluční. Lidé nerozumějí tomu, zda se jedná o transplantaci celého těla, nebo transplantaci hlavy, mozku, nebo dokonce duše. A je tu ještě další záležitost. Lidé řeknou: podívejte se na všechny ty životy, které byste mohli zachránit s orgány z jednoho těla, a vy ho chcete celé dát jen jedné osobě. A ta je ke všemu paralyzovaná.“
Existují jiné země, s méně všetečnými regulačními orgány, které by moc rády přivítaly Whitea, aby se zapsal do historie výměny hlav. „Zítra bych to mohl provést v Kyjevě. A ještě víc se o to zajímají v Německu a v Anglii. Itálie chce, abych to udělal. Ale kde jsou peníze?“ I ve Spojených státech jsou brzdou peníze, jak White podotýká: „Kdo zafinancuje výzkum, když je operace tak nákladná, a prospěch bude mít jen malý počet pacientů?“
Řekněme, že by někdo skutečně financoval výzkum a Whiteovy zmodernizované postupy by se ukázaly jako životaschopné. Mohl by nastat den, kdy lidé, jejichž těla stravují smrtelné nemoci, dostanou nové tělo a přidají si tak desítky let ke svým životům – i když, abych citovala Whitea, jen jako hlava na polštáři?. Mohl. A nejen to, ale s pokrokem v léčbě poškozených mích budou možná chirurgové schopni jednoho dne znovu napojit míšní nervy, což znamená, že tyto hlavy budou moci vstát z polštářů a začít se hýbat a ovládat svá nová těla. Není jediný důvod si myslet, že se to jednoho dne nemůže stát.
Ale je málo důvodů myslet si, že se to stane. Je velmi nepravděpodobné, že zdravotní pojišťovny někdy pokryjí tak nákladnou operaci, která by tuto konkrétní formu života přiblížila na dosah komukoli kromě velmi bohatých. Je rozumné využívat medicínské zdroje tak, že smrtelně nemocné a mimořádně bohaté lidi udrží naživu? Neměli bychom, jako kulturní lidé, podporovat zdravější, chápavější postoj ke smrti? White netvrdí, že má absolutní pravdu. Ale přesto by to rád provedl. 6)
6) Mary Roachová – Jak si žijí nebožtíci (Využití lidských ostatků ve vědeckém výzkumu), Dokořán 2009