Ako ďalej ? (17.časť)
… Když jsem pak v 16 letech chodila se svým tehdejším přítelem a začala uvažovat nad hormonální antikoncepcí, šla jsem za strejdou (svým nevlastním taťkou). V té době jsem ani nevěděla, že mám nějaké jiné možnosti, než je HA. Brala jsem jako samozřejmost, že sexuální život = hormonální antikoncepce.
Když jsem šla poprvé v 15 letech ke gynekologovi, přímo mi řekl: „Až budeš potřebovat předepsat HA, tak přijď a nějakou vybereme.“ Strejda nic nenamítal, stanovili jsme si, jakou částku mi na HA bude přispívat, jelikož já jako šestnáctiletá zrovna penězi neoplývala, a už jsem si to pelášila na gynekologii. Tam už to bylo velice rychlé. Panu doktorovi jsem jen oznámila, že bych chtěla začít s hormonální antikoncepcí. Jen se mě zeptal na částku, do jejíž výše může antikoncepci vybrat, a předepsal mi třífázovou antikoncepci …
Téra
***
… Od té doby jsem ušla obrovský kus cesty. Díky množství vzdělávacích kurzů, knih, článků a videí k ženskému zdraví se po roce a půl od vysazení antikoncepce objevila má první menstruace, kterou jsem řádně oslavila. Mé tělo se bez zásahů lékařů vyléčilo ze syndromu polycystických vaječníků a z opravdu těžkého cystického hormonálního akné, které mou pleť okupovalo po vysazení hormonů. Své cystické akné jsem léčila více než rok. Žádný doktor mi nenabídl pohled na akné jako na nerovnováhu v mém těle. Nabízeli mi jen antibiotika, masti nebo opět antikoncepci. Ale odmítla jsem. Vnitřně jsem věděla, že samu sebe můžu nejvíc uzdravit jen já. Byla to – a stále je – náročná cesta, ale jsem vděčná, že jsem nepodlehla tlaku a neléčila jsem se chemickou cestou a klasickou medicínou, která jen potlačuje příznaky, ale nelíčí příčinu. Jsem za tuto cestu vděčná, díky ní jsem se mnohé naučila. Naučila jsem se přijmout své tělo, naslouchat jeho signálům a pečovat o něj s láskou.
Bez antikoncepce je můj život lehčí, jasnější, barevnější. Jako by ze mě a mých smyslů někdo sundal velkou těžkou deku. Jasně vnímám svůj cyklus a užívám si ho plnými doušky, využívám darů cykličnosti, respektuji své nálady a potřeby. Komunikuji se svým tělem a řídím se jeho potřebami. Citlivost se zvýšila ve všech oblastech mého života. Víc než kdy dříve se cítím být ženou, užívám si milostný život a jsem na sebe napojená. Před pár lety jsem to tak vůbec neměla.
Petra Kratochvílová
***
… Jedeme na neurologickou ambulanci, jen pro všechny případy. Není tu moc lidí, na řadu jdu rychle. Oklepu mě kladívkem, vyptávají se, udělají CT a ultrazvuk cév. Vysvětluji, že o víkendu musím do práce a na svatbu kamarádů, za týden na konferenci do Osla.
„Do práce nepůjdete a nejspíš taky nikam nepojedete, máme podezření na roztroušenou sklerózu,“ citlivě mě usadí medička, která mi měří tlak. Přesunou mě na lůžkové oddělení na pozorování, do kapačky dostanu hořčík. Na druhý den objednali lumbální punkci, kvůli vyloučení encefalitidy. Jde o vyšetření, které absolvovala moje spolupacientka, její vyprávění mě moc neuklidní. Do pokoje postupně přichází celá rodina, neartikulovaně oznamuji varianty diagnózy. „Když budete brečet, tak si přitížíte,“ říká mi otráveně sestra. Nechápe, proč ta hysterka tak vyvádí. Přesně jako když mi byly čtyři, až na to vykání.„V klidu se vyspíte a ráno zjistíme víc.“
Má pravdu. Ráno totiž zjistíme, že už nepohnu levou polovinou těla ani obličeje. Pak teprve doktor objedná magnetickou rezonanci a správně určí diagnózu. Mrtvice. Nezdálo se to pravděpodobné, je mi dvaatřicet, nekouřím, cvičím, vážím padesát kilo. Důvodem je hormonální antikoncepce, která zvyšuje srážlivost krve. Riziko trombózy je malé, pojišťovny nehradí vyšetření genetiky a trombofilních mutací ženám, jimž je předepsána, pokud nemají případy cévních příhod v rodině. Problematickou srážlivost má desetina žen, testovat je však možné jen část faktorů, které srážlivost ovlivňují, a statistická pravděpodobnost je příliš malá. Ani magnetická rezonance není vyšetření, jež by si nemocnice mohly dovolit dělat každému, u koho CT nic neprokáže. Přestože „každá minuta rozhoduje“, jak se píše na letácích varujících před mrtvicí, které jsou poházené v nemocnici po chodbách.
A tak skutečně do práce ani na svatbu století nepůjdu, na konferenci nepojedu a spoustu dalších věcí pár dalších týdnů dělat nebudu. Místo toho se budu učit chodit a mluvit, používat levou ruku, sejít schody a běhat, nepoprskat okolí, když mě při pití něco rozesměje. Na jednotce intenzivní péče strávím deset dní, v rehabilitačních ústavech další měsíc. Pak bude následovat neschopenka a ambulantní rehabilitace. Budu úplně v pořádku, na rozdíl od mnoha dalších, o kterých se postupně budu od zdravotníků i spolupacientů dozvídat. Nejsem si jistá, kolik pojišťovny díky těmhle opatřením ušetří. Přála bych si, aby moje pepka tu mou stála dost na to, aby podobná omezení přehodnotila …
Hana Sládková
www.respekt.cz/tydenik/2013/40/1440-minut 10)
10) Adéla Nováková – Život bez hormonální antikoncepce, Kořeny 2017