Spomienková slávnosť k 160. výročiu úmrtia Ľ. Štúra

2016_01_17 Pietna spomienka na umrtie Ľ Štúra 01622. decembra 1855 napísal v Modre Ján Kalinčiak Jánovi Štúrovi, najmladšiemu bratovi Ľudovíta Štúra: „Braček môj Janko. Smutnú novinu nakrátko. Ľudovít išiel dnes ráno na poľovačku; spadol; puške na chrbte sa v páde natiahol kohútik a vystrelil mu oddola hore do stavca stehnového (…) a zlámalo mu tam kosti a vysotilo kosť stehnovú pri drieku. Na amputáciu nie je teda čo pomyslieť. Jeho život stojí v božích rukách pre brand, môžuci sa vždy chytiť. Dúfať možno, že vyjde, ale veľmi mnoho nádeje nie je. Či prežije sviatky, stojí v božích rukách. Odpusť. Moja duša strápenejšia ako Tvoja. Ak možno, len pošli hneď sestru. Tvoj Jano Kalinčiak.“

Ľudovít Štúr 12. januára 1856 večer o 9 hod. zomrel.

V „Zprávě o pohřebě vys. uč. někdy pána Ľudevíta Štúra“ v časopise Světozor z roku 1856 sa píše:

„Dne 15-ho jan. o hodině druhé po poledni – píše náš p. dopisovatel – doprovodili jsme bolestným srdcem Tělesné pozůstatky, u celé ducha přítomnosti pokojně a nábožné v Pánu zesnulého vys. Učeného a o vzdělání našeho národu velezasloužilého někdy pána Ludevíta Štúra, do lůna matky země. Truchlivý průvod byl dosti četný, i v krásnem pořádku skvěle proveden; při čemž největší zásluhu a tudyž i díky veřejné získal osobný přítel nebožtíka, vys. učený Ján Kalinčiak, rektor zdejšího evanj. gymnasium. Průvodný zástup, jak z měšťanstva tak i z vesničanů sestávajíci, byl hojně valný, též i více čestných duchovního a světského stavu osob ze vzdálenejších krajů se dostavilo; – ano i krásná pleť odlehlejších končín, pri všeliké ostrosti zimy a pošmaurnosti sychravého počasí došlá nepochybovala“. Sám pochod průvodu, po vyzpívání dvou pohřebných písní před příbytkem, kde mrtvola spočívala, ubíral se při súzvučném znění truchlivé hudby a prozpěvování žalostných písní v dlouhém řáde přes hlavní ulici něsta ke slovenskému kostelu na předměstí. Rakev zesnulého průzračným, co sněh bílým závojem a strojným spanilo zhotoveným věncem zimozelovým a z drulinkých bílych růžiček okrášlená, pozdvihlo z místa na své ramena deset vybraných mladíků modranského žáctva, kterí všichni v stejném černém národním kroji oděni křížem přez plece pod pazuchy (paždím) bilo prepásáno a po boku šablreemi opatřeni byli; před nimi kráčel z jejich řádu vyvolený nejsličnější jinoch co vůdce s jinými dvěma soudruhy, kteří na obnažených mečích citróny (modranská tradícia pochádzajúca z čias morových a cholerových epidémií) s rozmarínou napchnuté měli. Kolem rakve kráčelo dvanácte břetislavských studujích, slovenskými kloboukmi ozdobených a z rozžatýma pochodněmi až na sám hřbitov. Asi v polovici města převzali od žáctva máry s mrtvolou na svá ramena páni měšťané, kteríž ji, od studentů s vytaseným šavlemi obklopenou, až po slovenský kostel v předměstí nesli“.

V slovenskom kostole predniesol dôraznú, prenikavú a znamenitú pohrebnú reč pán farár Daniel Minich. Od slovenského kostola zasa niesli rakvu až na koniec predmestia po hrob roľníci, kde ju modranské žiactvo prevzalo a prinieslo ju až ku hrobu. Nad hrobom predniesol prejav pán farár Jozef Miloslav Hurban: „odpaměteje v ní, co nejlepší a nejbližší přítel zesnulého a co kněz, všem jeho protivníkům a podávaje jim na usmíření ruku ve jménu jeho“. Nakoniec telesné pozostatky požehnal a odovzdal do lona matky zeme.

Počas dňa pietnej spomienky na 160. výročie tragickej smrti Ľudovíta Štúra v Modre boli Slávnostné služby božie v slovenskom evanjelickom kostole, prehliadka novej expozície SNM Múzea Ľudovíta Štúra: „Ľudovít Štúr a moderné Slovensko“, štylizovaný sprievod: „Bíla, černá, Modra“, pietna spomienka a kladenie vencov na miestnom cintoríne pri pamätníku Ľudovíta Štúra.

Na záver bol hudobno-slovný slávnostný program: „Napred sa ísť musí!“. Zo Štúrových rečí a statí diela Jozefa Miloslava Hurbana: Život Ľudovíta Štúra, literárnovedné publikácie Jaroslava Vlčka: Zo slovenskej literatúry a z kultúrno-spoločenského cestopisu Andrewa Archibalda Patona: Researches on the Danube and Adiarte čítali Vladimír Jedľovský a Katarína Šafaříková. Slovenské ľudové piesne v úpravách klasikov a autorské skladby interpretovali Boris Lenko, Jozef Lupták a Ronald Šaebesta. Spievala Eva Šušková.

« z 5 »

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *