Ako ďalej ?         (3.časť)

Jako další potenciálně traumatogenní situací je pak sdělování informací. Přístup, kdy se pacientovi nebo jeho rodině necitlivě sděluje „holá pravda“, někdy na chodbě nemocnice nebo mezi dveřmi vyšetřovny, je hrubě necitlivý a může zúčastněné traumatizovat. Často k tomu dochází také proto, že se lékař prostě chce vyhnout silně emočně nabité situaci. Podle Héberta může mít špatně zvládnuté informování pro pacienta devastující následky, a to i v případech, kdy jsou podány informace pravdivé. Zejména tehdy, pokud informování „probíhá příliš ve spěchu, ve špatném načasování a nevhodném prostoru, bez ohledu na pacientův stav a jeho skutečné potřeby a obavy.“

Etický význam problematiky psychotraumatu je o to závažnější, že psychotrauma nejen může negativně ovlivnit celý život poškozeného jedince, ale často je otevřenou branou k dalším traumatizujícím zkušenostem. Trauma, podobně jako násilí má často cyklický charakter bludného kruhu. U traumatizovaných jedinců může přicházet retraumatizace, podobně jako bývá opakovaně prožívána naučená bezmocnost. Retraumatizace (také se mluví o sekundární traumatizaci) může nastat také tehdy, pokud se zdravotník chová necitlivě k již traumatizovanému pacientovi, zejména s nedůvěrou a pohrdáním vůči jeho subjektivním potížím. Je třeba vědět, že již jednou traumatizovaný pacient reaguje odlišně, zpravidla více nebo méně citlivě, než je obvyklé, na různé události, jeho chování tedy může působit bizarně a v očích zdravotníků je spíše dále stigmatizován. Někdy má traumatizovaný jedinec změněný pocit tělesného schématu, což může vést k vysoké citlivosti na dotyk nebo manipulaci s tělem, u jiných naopak dojde k naprosté ztrátě studu, což jsou aspekty, které se více projeví v ošetřovatelské péči.

Základem traumatu je podle Levineho (2001) beta reakce na stres, kterou nazývá také „zamrznutí“. V češtině užíváme výraz „dělat mrtvého brouka“. Tato reakce představuje masivní inhibici energie, která byla silně aktivována během počáteční neúspěšné alfa reakce na stres (reakce typu „útok nebo útěk“). Vzhledem k tomuto napětí je daný jedinec kompulzivně nucen toto napětí uvolnit, často právě reinscenováním původní traumatické situace, nebo obecně přitahováním potenciálně nebezpečných situací. Trauma znamená, že působením vnějšího činitele jsou vyřazeny biologické a psychické adaptační mechanismy člověka. Trauma je částí přirozeného fyziologického procesu, který nebyl dokončen. Nervový systém traumatizovaného není poškozený, nýbrž je v nerovnovážném stavu, zamrzlý v aktivaci.

Pacient, který byl vědomě či nevědomě traumatizován, ať již nemorbidně, nebo v důsledku chování zdravotníka, se bude do zdravotnictví vracet a v případě nerozpoznání jeho psychotraumatu se může lehce dostat do bludného kruhu symptomatické léčby, která bývá zřídka zaměřena na psychosomatický rozměr nemoci.

Problém psychotraumatizace pacienta je obtížný v tom, že její projevy jsou velmi variabilní, někdy časově odložené, prožitek traumatu je pak založen na subjektivním hodnocení dané události, nelze jej tedy odvozovat mechanicky podle obecné závažnosti traumatické události.

Závěrem: Pro trpícího člověka je podstatná potřeba subjektivního pocitu kompetence, aktivity, porozumění a smyslu, účasti; důležitý je dojem, že se může na dané události podílet se svou svobodou, že může (z)odpovídat na výzvy, které mu klade život. Medicína v souvislosti s nemocí a lidským utrpením vstupuje do existenciální situace, která široce překračuje vymezení biologické vědy. Nemoc může být pro člověka, dokonce i přes utrpení s ní spojené, potenciálním místem dozrávání do své celosti, výzvou ke specificky lidské odpovědi na dané okolnosti. V tomto smyslu není anachronismus říci, že oblast nemoci a léčby má stále určitý posvátný charakter. Je důležité, aby medicína (z)odpovídala na celkové utrpení člověka, nejen za/na jeho symptom, aby měla ohled na jeho budoucnost a celkové „udržitelné zdraví“ (podobně jako se v ekologii mluví o udržitelném rozvoji), tedy zdraví založené na pevných a širokých základech nejen tělesné, ale také psychické, sociální a spirituální roviny. ¹⁾

¹⁾ Marek Vácha, Radana Königová, Miloš Mauer – Základy moderní lékařské etiky, Portál Praha 2012

Iatrogénia = poškodenie zdravia negatívnym pôsobením liečebného zákroku; negatívne pôsobenie lekára na pacienta, zvlášť slovným prejavom.