Ako ďalej ?        (5.časť)

Veda: Profesia zdravotníka je vo veľkej miere závislá na výsledkoch vedy a výskumu. Zdá sa, že medicína ako vedný odbor napreduje priam raketovým tempom. Ale je to naozaj tak? Vieme o ľudskom tele a ľudskej psychike viac, ako napríklad starovekí Egypťania alebo Číňania? A ak áno, sú najnovšie vedecké poznatky pre medicínu skutočne prínosom? Táto problematika je natoľko široká a zložitá, že by si žiadala oveľa väčší priestor. Pozrime sa aspoň na niektoré podstatné súvislosti:

   Poznatky o ľudskom tele a jeho fungovaní ľudstvo získavalo len veľmi prácne a samozrejme za cenu omylov a obetí. Už v neolite naši predkovia vykonávali trepanáciu lebky, v starovekom Egypte bola mumifikácia mŕtveho tela na vysokej úrovni, ), takže anatómia ľudského tela bola egypťanom dobre známa. Stredoveká medicína v Európe bola plná mýtov a povier, ale rôznym naivným predstavám o tom, ako funguje ľudské telo, sa nevyhla ani toľko systematicky prepracovaná čínska medicína. Poznatky sa získavali empiricky, najmä čo sa týkalo spôsobu liečby. Liečilo sa prostriedkami dostupnými v prírode, bylinkami, masťami, odvarmi, minerálmi, teplom, chladom, masážami…Ale aj šamanizmom, zariekaním, čarami, exorcizmom.

Ve 12.století na ohromných trzích v Arábii bylo občas možné získat věc známou jako medový člověk. Pokud jste ovšem věděli, kde hledat, měli jste spoustu hotovosti a nákupní tašku, na které vám nezáleželo. Medový člověk – to byly ostatky mrtvého člověka marinované v medu. Jiný výraz pro ně byl „lidská mumifikovaná cukrovinka“, přestože tohle je zavádějící, jelikož na rozdíl od jiných, v medu máčených středovýchodních cukrovinek tyhle nesloužily jako dezert. Podávaly se místně a perorálně jako lék. Příprava vyžadovala výjimečné úsilí jak na straně cukrářů, tak hlavně na straně přísad:

V Arábii existují muži mezi 70 a 80 lety, kteří jsou ochotni vzdát se svého těla pro spásu druhých. Muž nepřijímá jinou potravu než med a také se v něm koupe. Po měsíci vylučuje pouze med (i moč a výkaly jsou pouze med) a následuje smrt. Jeho asistenti ho umístí do kamenné rakve plné medu, ve které se maceruje. Na rakev se umístí datum s rokem a měsícem. Po sto letech jsou pečetě odstraněny. Cukrovinka je hotová a užívá se pro léčbu zlomených nebo poraněných končetin. Maličké množství užité vnitřně okamžitě vyléčí potíže.

   Zmíněný recept se objevil v roku 1579 v knize Čínská materia medica, kompendiu o léčivých rostlinách a zvířatech sestaveném význačným přírodovědcem Li Š-čenem. Li opatrně poukazuje na to, že neví jistě, zda je příběh o medovém člověku pravdivý. To je méně uklidňující, než se zdá, protože to znamená, že když Li Š-čen nezpochybňuje pravdivost hesla v souboru Materia Medica, je si jistý, že je to pravda. To nám prozrazuje, že v 16.století v Číně se jako léky téměř jistě používaly tyto věci: lidské lupy (nejlépe z tlustého člověka), špína z lidských kolenou, maz z lidských uší, lidský pot, ušní bubínek („spálený a nanesený na penis proti obtížnému močení“), tekutina vymačkaná z prasečích výkalů a špína z oslího ocasu z konce bližšího k tělu.

   Lékařské využití mumifikovaných  – i když obvykle ne medových – lidí je dobře zdokumentované v evropských chemických příručkách 16., 17. a 18.století, třebaže nikde jinde kromě Arábie nebyly mrtvoly dobrovolnými dárci.

   Elixír z mumie byl velmi výmluvným příkladem, kdy léčba byla horší než obtíže. Přestože byl předepisovaný na stavy od paralýzy po závratě, jako zdaleka nejběžnější užití byla léčba zhmožděnin a prevence před krevními sraženinami: lidé polykali rozložené lidské mrtvoly jako lék na modřiny. Lékárník 17.století Johann Becher, citovaný Woottonem, tvrdil, že lék je „velice blahodárný na nadýmání“ (o čemž ani v nejmenším nepochybuji, pokud tím myslel, že se jedná o kauzativního činitele). Další příklady lékárenských zdrojů lidského původu jistě způsobily víc neštěstí než úlevy, včetně pruhů kůže z mrtvoly omotaných kolem lýtek, aby se předešlo křečím, „staré zkapalněné placenty k utišení pacienta, jehož vlasy vstávají bez příčiny“ (v předchozím a v následujícím příkladu cituji Li Š-čena). Dále to byly „čiré kapalné výkaly“ na červy („smrad přiměje hmyz vylézt z jakýchkoli tělních otvorů a uleví od zánětů“), čerstvá krev vstřikovaná do obličeje proti vyrážce (populární ve Francii v době, kdy psal Thompson), žlučový kámen na škytavku, zubní kámen z lidských zubů na vosí bodnutí, výtažek z lidského pupíku na bolest v krku a sliny ženy aplikované na oči proti jejich zánětu. (Staří Římané, Židé a Číňané byli přes sliny nadšenci, ačkoli pokud vám mohu prozradit, nemohli jste použít své vlastní. Léčby specifikovaly typ požadovaných slin: sliny ženy, čerstvě narozeného chlapce, dokonce císařské sliny, takže římští vládci zjevně přispívali do společenského plivátka pro blaho svého lidu. Většina lékařů podávala prostředek očním kapátkem, nebo ho předepisovala jako tinkturu, i když za dob Li Š-čena byl v případě „noční můry způsobené útokem démonů“ nešťastník léčen „tichým pliváním do obličeje“).

   Dokonce i v závažnějších případech bylo pro pacienta často lepší nevšímat si lékařových nařízení. Podle knihy Čínská materia medica byli diabetici léčeni „plným šálkem moči z veřejných latrín“. (V očekávání odporu text instruuje, aby se odporný nápoj „podával potají“). Další příklad pochází od Nicholase Lemeryho, chemika a člena Královské akademie věd, který napsal, že sněť slezinná a mor se dají vyléčit lidskými výkaly. Lemery si nepřipisuje zásluhy o objevení a místo toho ve své knize Učebnice chemie cituje Němce Homberga, který roku 1710 vystoupil před Královskou akademií s přednáškou o metodě extrahování „skvělého fosforu z lidských výkalů, na což přišel s velikým úsilím a námahou“; Lemery popsal tuto metodu ve své knize („Vezměte čtyři unce čerstvě stvořených lidských výkalů obvyklé konzistence…“). Hombergův fekální fosfor prý skutečně zářil. Za očitou demonstraci bych si klidně nechala vytrhnout špičáky (užitečné na léčbu malárie, prsních abscesů a náhle propuklých neštovic). Homberg byl možná první, kterému svítil, ale ne první, kdo ho předepsal. Medicínské využití lidských výkalů je známé od dob Plinia staršího. Čínská materia medica je předepisuje nejen v tekuté, popelové či polévkové podobě – na všechno od nakažlivých horeček až po léčbu dětských genitálních oparů – ale také v „pražené“ verzi. Mělo se za to, že lejno je v podstatě v případě lidského druhu chlebem a masem zredukovaným na jejich nejzákladnější prvky, a proto „je vhodné pro získání jeho předností“, abych citovala A.C.Woottona.

   Na rozdíl od myšího, koňského, krysího, husího, prasečího, ovčího, mezčího, oslího nebo psího. Psí lejno bylo výjimečně oblíbené, obzvlášť sušený bílý trus psa, ze kterého se vyráběl oblíbený renesanční lék album graecum.

Čínská materia medica popisuje nejen psí lejno, ale i zrnka a kosti z něj vyjmuté. Pro lékárníky to byly těžké časy. Pokud jste si mohli pomoci, bylo z historického hlediska neobyčejně doporučeníhodné, abyste se vyhnuli onemocnění epilepsií. Její léčba zahrnovala výluh z lidské lebky, sušené lidské srdce, rozžvýkané sousto mumie, chlapeckou moč, myší, husí a koňské výkaly, teplou krev gladiátora, arzen, strychnin, olej z tresčích jater a borax. ⁶⁾

Ako vidno, stredoveká medicína sa držala často bizarných predstáv o ľudskom tele a jeho funkciách a celý liečebný systém bol vo veľkej miere založený viac na silnej viere v zaužívané postupy, ako na sktučnom poznaní. Dostať sa v tej dobe do rúk lekára nebola žiadna výhra, ale tak ako lekári samotní disponovali silnou vierou v oprávnenosť svojich zákrokov, ešte viac týmto poverám verili obyčajní ľudia, ktorých kvárili rôzne fyzické a psychické neduhy.

⁶⁾ Mary Roachová – Jak si žijí nebožtíci (Využití lidských ostatků ve vědeckém výzkumu), Dokořán 2009