Ako ďalej ? (12.časť)

Ako ďalej ?        (12.časť)

  

   Chirurgia, ktorá natoľko preslávila modernú medicínu, žala úspech za úspechom: v roku 1933 V. P. Filatov pri liečení očného zákalu úspešne preoperoval chorému rohovku mŕtveho človeka; v roku 1934 J. Voronoj preopero­val pacientovi obličku mŕtveho človeka; v roku 1947 C. Craford vykonal prvý úspešný operačný zásah na srdco­vých chlopniach; v roku 1967 Christian Barnard uskutočnil prvú úspešnú transplantáciu srdca; v roku 1982 bolo použité prvé umelé srdce a v roku 2001 bolo dobrovoľníkovi Robertovi Toolsovi implantované umelé srdce. Napriek týmto nezvratným úspechom a pri všetkej úcte k priekopníkom na poli chirurgie, treba triezvo zhodnotiť, o čo v chirurgii ako takej ide. Je to v princípe „výmena“ zničených orgánov za zdravšie, od vhodného darcu. S trochou neúcty to možno prirovnať k práci údržbára, ktorý vymení starú opotrebenú súčiastku za novú. Samozrejme, medicína pracuje so živým materiálom, a musela rozriešiť mnoho čiastkových problémov, ako sú prekážky technického rázu (operačná technika, vybavenie a operačné metódy), a problémy s imunitnou reakciou príjemcu na implementovaný orgán. Tak či tak ostáva chirurgia verná západnému pohľadu na človeka, ako na súčet vymeniteľných  a nahraditeľných orgánov. Inak ani nemôže, o tom prakticky chirurgia je, či je to západná alebo východná.

Aké možnosti a aké limity má súčasná chirurgia? Nie sú to len limity technické, ale predovšetkým etické. A kam až sú poprední chirurgovia ochotní zájsť? Úskalia chirurgie opisuje vo svojej knihe Jak si žijí nebožtíci Mary Roachová:

Stětí, oživení a transplantace lidské hlavy

   Pokud se mozek – osobnost – a okolní hlava může udržet díky vnějšímu zdroji krve tak dlouho, dokud vydrží zmíněná zásoba, tak proč to neudělat důkladně a skutečně ji transplantovat na živé, dýchající tělo tak, aby měla potřebný přísun krve? Tady odlétávají stránky z kalendáře, glóbus se točí na podstavci a my se ocitáme v St. Louis v Missouri v květnu 1908.

   Charles Guthrie byl průkopníkem na poli transplantace orgánů. On a jeho kolega Alexis Carrel byli první, kteří zvládli umění anastromózy: přišití jedné cévy k druhé, aniž by cokoli prosakovalo. V té době vyžadoval tento úkol velkou trpělivost, zručnost a velice tenkou nit. Kdy Guthrie a Carrel šťastně zvládli tuto metodu, pokračovali dál a transplantovali kousky psích stehen i celé přední končetiny, uchovávali ledviny naživu mimo těla a přišívali je do slabin. Carrel za svůj příspěvek medicíně obdržel Nobelovu cenu; Guthrie, mírnější a skromnější z těch dvou, byl hrubě přehlédnut.

   Dne 21. května se Guthriemu podařilo transplantovat jednu psí hlavu na bok krku jiného psa, a stvořil tak prvního uměle vytvořeného dvouhlavého psa na světě. Arterie byly propojeny tak, že krev celého psa tekla přes hlavu setnutého psa a pak zpátky do krku celého psa, odkud pokračovala do mozku a zpátky do oběhu. Guthrieho kniha Cévní chirurgie a její aplikace obsahuje fotografii tohoto historického stvoření. Kdyby nebylo titulku, zdálo by se, že je na fotografii nějaký vzácný druh vačnatého psa s velkou štěněčí hlavou vykukující z vaku na matčině kožichu. Transplantovaná hlava byla přišita na úpatí krku vzhůru nohama, takže hlavy jsou k sobě otočené bradami a vyzařují jistou intimnost navzdory tomu, že se muselo jednat přinejmenším o velmi namáhavé soužití.

   Mezi setnutím a okamžikem obnovy cirkulace uplynulo příliš mnoho času (dvacet minut) na to, aby psí hlava a mozek znovu naplno fungovaly. Guthrie zaznamenal řadu základních pohybů a základních reflexů podobných těm, které pozorovali Laborde s Hayem: stahy zornic, záškuby nozder, kolotavé pohyby jazyka. Pouze jeden záznam z Guthrieho laboratorních poznámek dává tušit, že hlava, která byla vzhůru nohama, si mohla uvědomovat, co se děje: „5.31: vyměšování slz…“Asi sedm hodin po operaci byli oba psi uspáni kvůli komplikacím.

   První psí hlavy, které si užívaly, pokud se dá použít toto slovo, plné mozkové funkce, byly ty, jež stvořil transplantační mág Vladimir Děmichov v 50.letech v Sovětském svazu. Transplantoval dvacet hlav štěňat na dospělé psy – ve skutečnosti to byly celky obsahující hlavy, plece, plíce a přední končetiny s jícnem, který se vyprazdňoval nehezky vedle psa – aby zjistil, co udělají a jak dlouho vydrží (obvykle od dvou do šesti dnů, ale v jednom případě dokonce až dvacet devět dnů).

   Děmichovovy transplantační objekty obvykle skončily na imunitních reakcích. Imunosupresiva ještě nebyla dostupná a imunitní systém celého psa se vcelku pochopitelně choval k částem psa naroubovaným na svůj krk jako k nepřátelskému vetřelci a podle toho jednal. A tak se Děmichov dostal do slepé uličky. Když použil k transplantacím prakticky všechny kousky psa i jejich kombinace, zavřel svou laboratoř a zmizel.

   Poté, co už měl Děmichov dost přesouvání orgánů a hlav, přešel na celé psí poloviny. Jeho kniha podrobně opisuje operaci, při které byli dva psi rozříznuti u bránice, jejich horní a dolní poloviny byly vyměněny a jejich artérie zase zpátky sešity. Objasňoval, že tohle by mohlo být méně časově náročné než transplantovat dva nebo tři jednotlivé orgány. Celý postup si nezískal moc nadšení, protože míšní nervy pacienta byly přerušeny, nemohly být znovu spojeny, a spodní část těla zůstala tedy paralyzovaná.

   Kdyby Děmichov věděl víc o imunologii, jeho kariéra se mohla vyvíjet úplně jinak. Byl by si mohl uvědomit, že mozek se těší tomu, co je známo jako „imunologické privilegium“, a může být udržen naživu na krevních zásobách z jiného těla celé týdny bez jakéhokoli odmítnutí. Protože je chráněný krevní mozkovou bariérou, není odmítnut způsobem, jako se to děje ostatním orgánům a tkáním. Zatímco slizniční tkáně Guthrieových a Děmichovových transplantovaných psích hlav začaly otékat a krvácet během jednoho nebo dvou dnů od operace, mozky se při pitvě zdály normální. 6)

6) Mary Roachová – Jak si žijí nebožtíci (Využití lidských ostatků ve vědeckém výzkumu), Dokořán 2009

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená.